Jak dlouho jste už v Pelhřimově?

Jsem zde od minulého týdne, ale v Pelhřimově nejsem poprvé. Před rokem jsem poznal pana Kučeru a moc se mi to setkání zamlouvalo. Nedávno jsem tu byl na tréninku mladých brankářů a při této návštěvě jsem navštívil i Jihlavu, kde jsem se setkal s paní Pitnerovou, vdovu po zesnulém trenérovi Jaroslavu Pitnerovi, který pro mě hodně znamenal. Dále mám zájem angažovat se do místní hokejové školy pro brankaře. Navázal jsem zde kontakty s mnoha dobrými trenéry a lidmi v čele s panem Kučerou. Myslím, že pro hokejovou školu jsou zde velmi dobré podmínky.

Zmínil jste pana Pitnera. Co pro Vás tento trenér v kariéře znamenal?

Pro mě to byl největší trenér jakého jsem zažil. Nebyl to pouze velký trenér, ale také velký člověk.

Dnes se celá republika dozvěděla, že bývalý skvělý hokejista Oldřich Machač umřel. Jak na něj vzpomínáte? (rozhovor proběhl ve středu 10. srpna)

Jsem z toho velmi smutný. Jako hráč po mně převzal roli v národním týmu, protože já jsem odešel do západního Německa. Jako člověk byl velký charakter, skvělý člověk. Poznal jsem ho také za působení v Rosenheimu v Německu. Byl to opravdu skvělý člověk.

V roce 1969 jste odešel do Německa. Co vás k tomu vedlo?

To byla první dubčekova politika, když otevřel hranice nejen pro vyvážení zboží z Prahy, ale také pro kulturu a hokej. A tak jsme odešli na západ. Bylo nás devět hráčů z národního mužstva, kteří překročili hranici třiceti let a odehráli za národní tým více jak čtyřicet utkání.

Vy jste zažil období, kdy komunistická strana dělala vykonstruované procesy s hokejisty. Máte nějakou osobní vzpomínku na tyto pochmurné časy?

Ano, bohužel jsem se s tím setkal. Byl jsem odsouzený v Opavě z politického důvodu. Podle mě to bylo vykonstruované po únorovém vítězství. Někdo to musel prostě odskákat, a tak jsem to byl já. Mimo toho jsem byl na jeden rok distancovaný z celé ligy. Nesměl jsem odehrát ani jeden zápas v celé ligové sezóně ani za národní tým. Zrovna když se hrálo mistrovství světa v Praze 1959.

Mimo západní Německo jste navštívil i Kanadu. Jaké to bylo v zámoří?

Dvakrát jsem byl v Kanadě s národním mužstvem, a poté jsem byl pozvaný do tréninkového tábora Toronto Maple Leafs. Samozřejmě, že tam nás nepustili, ale po čase, když už jsem působil v Německu, jsem působil jako trenér na ledě Calgary Flames a v Quebecku.

To musela být pro vás ohromná zkušenost. Jaké máte zážitky?

Obrovské. Dnes jsou zámořské kluby známé po celém Česku, ale tenkrát přežít tréninkový kemp s největšími hokejisty, to bylo něco fantastického. Vzpomínám si, že v Chicagu v roce 1962 za námi přišel Stan Mikita a na jeho pravém křídle hrál Bobby Hull. A v roce 1986 se měl možnost trénovat jeho syna.

Hokej se od té doby, co jste ho hrával, v mnohém změnil. V čem si myslíte, že je největší změna?

V hokeji se mění technika, je to stejné jako se mění technika u automobilů, u počítačů, tak v tom se mění i hokej. To je první věc. Druhá je ta, že Česko i Slovensko ztrácí úroveň v celosvětovém měřítku. Ztrácí nejen proto, že se tyto dva státy rozdělily, ale i proto, že ze zdola se tlačí reprezentace Polska, Maďarska, Norska či Dánska. Už vůbec nemluvím o Finech, kterým jsem vždy dali nakládačku a dnes jsou Fini mistři světa.

Co byste tedy radil reprezentaci, jak juniorským, tak seniorským výběrům poradil? Kudy vede cesta zpět na výsluní?

To je otázka morálky. Bohužel už i v Česku napomáhají rodiče tomu, že jsou hokejisté panenky. Stará morálka i hra, že všichni hráli (důrazně) hokej s láskou, a že mají hokej i jako zábavu, to dnes již bohužel není.

Za vaší éry byla pro hráče mnohem větší čest reprezentovat než je tomu dnes. Čím to, že se tato hrdost nosit na prsou český znak, popř. slovenský znak, postupem času vytrácí?

V této době se hráči dostanou do reprezentace strašně snadno. Za nás nebyly kategorie šestnáctiletých a tak dále. Měli jsme pouze národní mužstvo juniorů, B – tým a A – tým. Dostat se do národního mužstva Československo, například jako pro mě, navíc jako hráč ze Slovenska, byla obrovská čest dostat se mezi nejlepší hráče země.

Zmínil jste se o tom, že pro vás jako pro Slováka to bylo v reprezentaci těžké. Objevily se nějaké spory v kabině?

Dnes si vzpomínám na Jardu Jiříka, který byl vynikající hokejista. Vždy hecoval v tom smyslu, jako že já jsem Čech a ty Slovák. Ovšem nebylo to myšlené jako nepřátelství, ale právě naopak. Něco jako dnes Pelhřimov a Humpolec, že jste spolupracovníci. V kabině jsme byli opravdu jednotná parta.

Kdy jste se poprvé dostal do reprezentace?

Do reprezentace jsem se dostal jako osmnáctiletý kluk a musím říci, že s hokejem jsem začal ve dvanácti letech, tedy do národního mužstva jsem se dostal po šesti letech kariéry.

Vaše kariéra je opravdu bohatá. S kým se vám hrálo nejlépe?

Dodnes vzpomínám na svůj první zápas v Slovanu Bratislava, když jsme hráli v roce 1956 v Cortině a za nás chytal Ján Jindrik. To byl vůbec můj první vzor a on mě vzal pod ochranná křídla. Od té doby mám strašně rád brankaře. Jako bek to je logické, když jsme spolu prakticky pořád žili. A pak také Vlado Dzurila. Také nikdy nezapomenu na Vláďu Nadrchala, který byl charakterově opravdu vynikající. Také proto budu dělat brankařskou školu.

Co považujete za svůj největší hokejový úspěch?

Můj největší hokejový úspěch byl ten, že jsem se účastnil několika mistrovství světa, a že jsme v roce 1965 vyhráli stříbrnou medaili. Na to MS velmi rád vzpomínám. Prohráli jsme až v posledním zápase proti Sovětům, protože jsme odvolali brankaře za stavu 1:2 a oni nám dali gól do prázdné brány. Ale ten úspěch v národním týmu byl velký. Také nesmím zapomenout na život v Kanadě, to bylo opravdu fantastické.

Tomáš Bečka